Na 26.10 jsme si naplánovali reprezentační vyvrcholení sezóny zápasem s chorvatským fotbalovým klubem NK Polet Zablaće (Nogometny klub).

Na sraz s Chorvaty jsem vyrazil s půlhodinovým předstihem, abych si všechno připravil. Ti si ale asi potřebovali taky něco připravit, protože přijeli ještě dřív než já. Volný čas využili k návštěvě Smíšenky a Sokolovny. Takže nezaháleli a poznávali krásy Záblatí.

Hned jak jsem jim ukázal šatnu, začali se převlíkat, takže se třičtvrtě hodiny před zápasem rozcvičovali jak na Barceloně. To jsme tady my ještě neměli polovinu manšaftu a třeba Plachťas zrovna doma dojídal jelítko se zelím.

Soupeř od června výrazně omladil mužstvo a tak jsme hledali nejvhodnější herní systém, jakým bychom je zaskočili. Nakonec jsme se klasicky rozhodli, že je opijeme ještě před zápasem. To se ale nepovedlo, protože soupeř už byl kompletně v dresech na trávníku a trenér k hráčům žádnou láhev nepřipustil.

Když už jsme byli i my všichni v dresech, vyžádal si Kovář klíč od šatny a říkal, že jestli tam ještě zbyl nějaký dres, na chvíli by si zahrál. Dres našel a byl jediným hráčem, který strávil na hřišti celý zápas bez střídání.

Před úvodním hvizdem dorazili novináři. Vedení obou týmů poskytovalo rozhovory na kameru a všichni jsme se na sebe tvářili, jako že si dobře rozumíme. Ani hovno. Ještě, že přijel překládat Miro, jinak by poprvé v historii TIK-u běžely na obrazovce titulky.

Poté jsme si vyslechli hymny a předali upomínkové předměty. Následně přišel čas na skupinové foto. Petr vytáhnul staviv, našrouboval zrcadlovku, učesal si patku, nastavil automatickou spoušť a vyběhnul k nám.Cestou si rozhodil patku a nastavení foťáku, takže ani z účesu ani z fotky nic nebylo.

Fotbal se hrál ve vysokém tempu, což předpokládal i Jenda a raději si na „hlídači tepu“ vypnul akustické varování, aby nepípal půlku zápasu jak pokladna v Kauflandu.

Střídalo se hokejově a nastupující hráč vždycky nahradil odcházejícího na jeho postu. Takže jsem začínal na levé záloze, ale postupně jsem se objevil i na pravé obraně, stopéru a ve finále na hrotu útoku. Takhle vznikají univerzální hráči. A taky úplní trotli. Ještěže nechtěl střídat Grabo v bráně.

Místy jsem měl dojem, že je ve vzduchu málo kyslíku. Ale na střídačce to bylo lepší, proto tam bylo pořád plno.

Měli jsme slušnou herní převahu, přesto jsme po tečované střele prohrávali o poločase 0:1. Ale  tříčtvrtěhodinová rozcvička se na soupeři negativně projevila. Po poločase jsme už měli zápas pod kontrolou a přesto, že jsme zavraždili několik gólovek, jsme Mazurovým hattrickem zvítězili 3:2.

Tribuny byly poloplné. V řadách místních žen proběhla debata, zda jsou domácí pod bílými trenkami naostro. Zbytek zápasu už vůbec nesledovaly hru, ale dělaly si statistiku o používání slip. Takže po závěrečném hvizdu sice nevěděly, že domácí vyhráli 3:2, ale věděly, že slipy prohrály 12:5.

V závěru postavil soupeř do brány 12-ti letého kluka, který se tím stal historicky nejmladším hráčem v zápase starých pánů. Když ale rozehrával míč, seřval všechny spoluhráče ve věku svých prarodičů úplně bez problému. Vzhledem k tomu, že právě začínal mutovat, znělo to neopakovatelně.

Zápas se hrál čistě bez nebezpečných zákroků. Jediným zraněným byl Tono, který si ale zranění částečně donesl z předchozího zápasu, když se pokoušel střihnout nůžky. Po zápase odjel do nemocnice a vrátil se s rukou v šátku. Až příště uvidí v holičství nůžky, vzpomene si na vazy ve svém rameni a řekne si „…já vůl..“.

Po zápase jsme se ještě podívali na první poločas mistráku našich mužů a pak jsme se přesunuli do Sokolovny, kde probíhalo následné přátelské posezení.

Už během jídla začali Chorvaté zpívat své lidové písně a čekali, co my na to.

Kovář si vzal slovo a z plna hrdla začal pět naše lidovky. Žádný doprovodný sbor se ale nechytnul a tak se naštval a po třetím sólu odešel domů.

Ke sborovému zpěvu nakonec přece jen došlo. Udělali jsme folklórní půlkruh a zazpívali našim a chorvatským dobrovolným hasičům tu jejich „Co jste hasiči, co jste dělali“…

Milan se dlouho ostýchal půjčit přítomnému chorvatskému umělci kytaru. Nakonec podlehnul….a za deset minut mu vrátili banjo. Jedna struna nevydržela.

Po sedmé dorazila country kapela a za to, že je Milan pozval, ho nechali zahrát několik písniček.

Jako skvělý zpěvák se ukázal Tono. Za mikrofonem se cítil jako doma a zapěl nám nejeden slovenský hit. Mně se zdálo, že už jsem ho někde viděl zpívat. Možná „Slovensko má talent“. Nebo v Tublatance?

 Nejlepším pěvcem byl nakonec chorvatský Australan v bílých teniskách s krásným křestním jménem Ivo.

Na Rosťu udělal tak silný dojem, že si s ním i zatancoval.

Ale možná spíše proto, že předtím tancoval s jeho ženou klokaní tanec a Rosťa si nebyl jistý, kam až takový tanec může dojít. 

Ať jsme dělali cokoliv, na chorvatské zpěváky jsme neměli. Aspoň jsme jim několikrát udělali pravou mexickou vlnu. Ta proletěla sokolovnou vůbec poprvé v její historii. Toho se měl dožít bratr Freitag.

Chvilku uvažoval o zpěvu i Rosťa ale potom poznamenal, že bychom mu museli dát na mikrofon bůček.

O hlavní jídlo se postaral kolektiv majitelů a zaměstnanců Restaurace Pod kaštany a nutno říct, že to nemělo chybu. Někteří zúčastnění se divili, že se bramborový salát servíruje i mimo štědrý večer.

Po celý zbytek večera jsme pak koštovali nejrůznější specialitky, které napekly manželky starých pánů.

Pilo se pivo z místního pivovaru Žabák a jihomoravské bílé víno Muller Thurgau. My jsme pili Mullera, soupeř Thurgau. Pivo čepoval Pavel, který se téhle funkce nebojácně ujal. Měl ale skvělou pomocnici – Lumírovu dceru. Co se v mládí naučíš, ve staří jako když najdeš. Akorát zneužívání dětské práce může být problémem.

Občas jsme obešli stoly s láhví pálenky. Po jarní návštěvě jsme si mysleli, že Chorvaté moc nepijí tvrdý alkohol. „Tak určitě“. Tonova Borovička vydržela asi deset minut. Pepík donesl sedmičku domácí pálenky. Když viděl, jak rychle zmizela, donesl ještě pětilitrový kanystřík. Nakonec se rozlévala pálenka z různého ovoce. Všechna byla skoro tak skvělá, jako když jsem posledně dostal láhev od manželčina strýce. Tímto zdravím do Úsova.

Laco, který je známým abstinentem a panáky si dá obvykle jen v sebeobraně, dříve žádal Ofa, ať pije za něj. Dneska ho ale upozornil hned zkraje“ „Ofo, dneska máš volno; nemusíš za mě pít“. A Laco se toho fakt nebál. Chvílemi to vypadalo, že máme volno všichni.

Během večera ještě došlo k předání dalších darů. Hasiči dostali sochu svatého Floriána – patrona hasičů. Je ale tak velká, že asi budou muset prodat jedno auto. Jinak se jim do hasičárny nevejde.

My jsme dostali, mimo jiné, kopii kamenné tváře z průčelí katedrály svatého Jakuba v Šibeniku. Jenda se přiznal, že když odlitek přebíral, moc jim nerozuměl a divil se, proč mu dávají Stalina. Pak se vše vyjasnilo. Milan si naopak myslel, že to je tvář některého z dnešních soupeřů, který mezitím umřel vysílením.

Rosťa byl k neudržení. V nestřeženém okamžiku vytáhnul do sálu žíněnku a předvedl kotoul, který perfektně natrénoval před 20 lety v tělocviku. To měl ale o 80 kilo méně. Postupně svou sestavu předvedlo několik dalších borců. Po odklizení žíněnky se objevil Plachťas a i bez žíněnky se nechal Rosťou vyprovokovat k parakotoulu na parketách. Zranil u toho dva Chorvaty a málem rozbil stůl. Jinak dobrý.

Naši jižanští přátelé nás pozvali na odvetu do Chorvatska na polovinu června 2014.

Akci jsme ukončili před půlnocí a na ranní úklid si domluvili sraz v 8:00. Lumír se u mě objevil v půl osmé s dotazem, kde jsem? Upozornil jsem ho, že se v noci posouval čas. Odpověď „…AHA…“ hovoří za vše.