Reprezentační výjezd do Chorvatska 29.5. - 3.6. 2013
Historie
Uskutečnění prvního historického reprezentačního výjezdu starých pánů FK Slovan Záblatí do chorvatského Zablaće předcházelo, jak už to bývá, několik neuvěřitelných náhod. Peťa Gříbek (známý mezi fotbalisty spíše pod přezdívkou Tomba a mezi Chorvaty jako Perko Gribovič) Léta Páně 2011 na svých jachtařských toulkách Středozemním mořem zavítal do přístavu poblíž Šibeniku a ubytoval se zcela neplánovaně v obci Zablaće. Jak se časem zjistilo, majitelem penzionu byl Čech se silným podnikatelským smyslem a širokými kontakty v regionu a to včetně místních sportovních klubů. Úvodní nápad na sportovní a případně i jiné kontakty Záblatí – Zablaće se zpočátku, především kvůli vzdálenosti
Cesta a den první
Celé akci reprezentačního mužstva předcházela příprava, která vyvrcholila odjezdem ve středu 29.5. ve 21 hodin od Sokolovny. Vše probíhalo poměrně hladce, akorát Pavelek se ptal, jestli si má do té Jugoslávie vzít marky. Omlouvá ho fakt, že obchoduje spíše směrem do Polska a tam platí zlotýma už třicet let. Cestou jsme ještě sesbírali další kamarády. S některými hráči se přišly až k mikrobusům rozloučit manželky. Asi chtěly mít jistotu, že chlapi fakt na 4 dny vypadnou a doma bude klid. Tomba je zřejmě momentálně nezadaný, protože se s ním přišel rozloučit táta. Ze stejného důvodu. V Ostravě jsme ještě naložili Plachťase. Odjížděl přímo z práce, ale myslím, že jim tam nebude chybět. Nejvíce ho potěšilo, že s sebou vezeme vysílačky a hned si na své sedačce založil dispečink. Grabo chtěl při odjezdu udělat skupinovou fotku, ale už při první zjistil, že má vybité baterky. Asi podcenil přípravu. Poslední nakládka proběhla v Brně. Ofova příbuzného Láďu jsme vzali s sebou hlavně proto, že jsme očekávali, že když je z jihu, bude nám v Chorvatsku překládat. Cestou jsme se těšili na první koupel v moři. Laco sice neplave, ale Ofo hned oznámil, že mu vzal nafukovací rukávky. Střídání za volantem probíhalo vzorně, akorát když se dostal za volant Plachťas, už ho nedal z ruky. Na Chorvatské hranici jsme se trochu zdrželi, když jsem slovinské celnici podal místo občanky řidičák. Kdyby věděla, že jeden z účastníků jede na cizí pas, zdrželi bychom se déle. Po 13 hodinách jsme dorazili do cíle. Těsně před cílem jsme si ještě dali pauzu na odpočívadle s vyhlídkou na ústí řeky Krky.
To byl vhodný čas na vytažení české turistické speciality - řízků.
Ofa překvapil zvláštní „oltář“ z vápence, na kterém turisti postupně nechali několik stovek různých mincí všech měn. U nás by tam po deseti minutách nezůstalo ani okolní kovové zábradlí.
Zablaće je malebná přímořská vesnička s vlastní pláží, hospodou, hasičárnou, přístavem, tvrzí, fotbalovým hřištěm a harmonikářem. Skoro nic, co by nebylo i u nás.
Pavelek si místní obyvatelstvo hned získal. To když jim u oběda vyprávěl, jak pašoval z Polska v batohu selátka a jedno mu vypadlo.
Kraus všechny ujišťoval, že mluví plynule chorvatsky. Po desátém pivu jsme mu uvěřili. Ale po prvním půllitru rakije dostal anglický přízvuk. Zima byla jako na nádraží v ruském filmu o druhé světové válce, ale několik neohrožených přesto vyrazilo do moře. Ofo jako první, po něm já. Po pěti minutách jsem byl tak zmrzlý, že skutečnost, že jsem šlápnul na ježka, jsem zjistil až za dva dny, když mi rozmrzly nohy. Po obědě jsme se šli s panem domácím projít na místní vodní pevnost, kde jsme se mimo jiné přesvědčili, že se s penězi z evropských rozvojových fondů hospodaří všude stejně.
Potom jsme pokračovali na hřiště – budoucí místo činu. Přípravy místních na zápas desetiletí byly v plném proudu. Posečený trávník, natřené branky, originální střídačky. Sítě jsme dovezli my. Ke kvalitě povrchu hřiště se ještě dostanu – to by bylo na delší povídání, ale fakt je, že jsme začali být hrdí na trávník FK Slovan Záblatí.
Večer jsme provedli kvalitní seznamovací večírek, který ale záhy skončil, protože minulá probdělá noc nás dost poznamenala a hlavně se nebylo s kým seznamovat. O průběhu noci jsem získal jen jednu poznámku: Milan spal na pokoji s Mirkem Krausem, protože jsou oba známí řezači dřeva. Během spánku dostal křeč do nohy a prosil Mirka o pomoc. Ten se jen překulil na druhý bok a se slovy „Baník, pičo“ pokračoval ve spánku. Není nad spolehlivého kamaráda.
Den druhý
Druhý den jsme zahájili vydatnou snídaní, kterou nám připravily dcery pána domácího. Pavelek, podobně jako kdysi Menšík, cítí ve společnosti žen potřebu zaujmout je vyprávěním. Nevím, kterou z historek vybral (možná o tom, jak si ho oma spletla s čertem), ale holky ho hltaly.
Po vytrávení jsme hromadně vyrazili do národního parku Krka. Lodí jsme se doplavili po řece až ke vstupu do areálu parku, ale cestou začalo nepříjemně pršet. Jendu déšť tak rozhodil, že prohlásil, že ani nekupuje vstupenku, protože už celý park stejně jednou viděl a že jde na pivo. Pivo asi ještě neviděl. Většina ale neohroženě a radostně vyrazila na obchůzku, když si cestou koupili pláštěnky.
Očekávali jsme nádherné přírodní scenérie vhodné k focení. Rosťa nechtěl riskovat a tak si předem čerstvě dobil baterky a nezapomněl je strčit do kapsy. Ale foťák zapomněl v penzionu… Někteří neodolali nabídce stánkařů a průběžně testovali rakiji. Pavelek, který se vyzná v pouličním prodeji, usmlouval nejlepší cenu. Laco se až nápadně včlenil do skupinky japonských turistů. Pavelek to komentoval slovy, že si mezi nimi asi připadá jako velký chlap. Nafotili jsme stovky fotek nádherných přírodních scenérií.
Po návštěvě parku, poté co se Milan neúspěšně pokusil prodat použitou jednorázovou pláštěnku, jsme si dali ve městě vydatný oběd. Tomba si objednal chobotnici a Rosťa tvrdil, že na něho z talíře mrkla.
Chvíli se svedla řeč na fotbal a Plachťas skromně přiznal, že během své kariéry jednou nedal penaltu. Možná chtěl říct, že jednu dal. Pavelek, jako obvykle, bavil celou hospodu a po půlhodinovém proslovu zaměřeném na filozofii teorie rodiny a jeho ženy Magdy dodal, že tohle nám ještě řekne a potom už nebude mluvit. Skončil za další půlhodinu.
Později odpoledne jsme vyrazili na první zápas proti Brigádě 113 Šibenik, který se měl odehrát na umělé trávě ve městě Votice. Jeli jsme někam za město mezi kopce kamení, kde se nakonec vynořil nádherný sportovní areál, na kterém zatím ještě trénovali místní žáčci. Rosťa je chvíli pozoroval a pak nám nadšeně vyprávěl, jak jsou ti kluci chytří. Takoví malí a už umí chorvatsky.
Soupeř nastoupil s viditelnou výškovou převahou. Chlapi jako hory způsobili, že se jim Laco a Pepa nemohli podívat při zdravení do očí. Tak vysoko nevidí.
Zápas měl rychlý průběh. Hlavně pro Milana, který se po sedmi minutách zranil a zbytek akce kulhal jako Joffrey de Peyrak a tak aspoň rozšířil realizační tým. Do soupeře jsme vlítli vysokým tempem a ujali se vedení po krásném průniku a jistém zakončení Tomby, který později střelou z dálky přidal ještě jeden gól. Vedení se ale průběžně měnilo a nedlouho před koncem korigoval Rosťa na spravedlivou remizu 3:3. Těsně před koncem jsem si ještě podvrtnul kotník a odkulhal na lavičku. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v supermarketu, abychom doplnili zásoby. Tomba mě obvinil, že jsem v obchodě zapomněl kulhat. Což byla blbost. Jednak jsem nezapomněl a hlavně jsem si nevšimnul, že mě pozoruje.
Následoval společná večeře, na kterou nás pozval soupeř. Podávala se ryba na grilu (pražma). Pan Krejčí se ujal role vzdělavatele a vysvětlil Pavelkovi, jak se má správně na talíři upravit ryba před konzumací. Pavelek vzorně poslouchal a následně se vrhnul do akce. Když pan Krejčí přišel asi po půl hodině zkontrolovat výsledky svého školení a nahlídnul Pavelkovi do talíře, musel si dát na ex dvě deci bílého. A to je skoro abstinent. Dalším chodem byly mušle, které většina z nás nikdy nejedla, a které hráči soupeře nalovili předchozí den.
Jako chuťovku jsme okusili místní slanečky. Víno teklo proudem. Coby zlatý hřeb večera dorazil harmonikář, který rozproudil zábavu neskutečným tempem. Všichni domorodci zpívali chorvatské národní písně a občas nám nechali prostor přispět něčím moravský. Stěží jsme vypotili vysoký jalovec a zahanbeně sledovali, jak se to má dělat. Kdyby s námi byl Kovář, dali bychom aspoň hymnu.
Ve fotbale jsme remizovali, v písničkách to byl těžký debakl. Musíme trénovat. Rosťa navrhoval, že bychom se měli naučit nějakou chorvatskou písničku. Tak určitě. Když nezvládáme ani českou. Pepa Kaliský se cítil unavený a tak se okolo jedenácté se všemi rozloučil, že půjde spát. Se všemi se objal, kromě soupeřových stopérů. Na ty nedosáhnul. Celou proceduru pak zopakoval v půl dvanácté, o půlnoci, v jednu ráno, v půl druhé a odešel stejně se všemi okolo druhé. Mezitím předvedl několik tradičních tanečků.
Milan nám potom vyprávěl, že chodil na inteligentní školu Matiční 18. Zřejmě slušnej oddíl. Ofo oznámil, že dneska pije i za Laca, bo je taki fajný malý synek. Někteří kamarádi těžko zvládali únavu ze zápasu a usnuli na židlích. Včetně Milana, který hrál sedm minut. Možná to bylo tím, že rakiji zapíjel vínem a kloktal k tomu Karlovačko. Každopádně předvedl nádhernou házenkářskou vyklápěčku. To ale nemůžu popsat. Kdo neviděl, neuvěří. Stejně jako je těžké vysvětlit, proč si Lumír získal dočasnou přezdívku MOA. Ofo ve tři ráno soukromě na pokoji sdělil Krausovi, že ho příjemně překvapil, že celý den nepil. To už asi hodně špatně viděl.
Den třetí
Začátek stejný jako včera. Vydatná snídaně dcer pana domácího. Následoval výlet do Šibeniku, který ale nikoho nenadchnul. Zimu a déšť máme i doma. Posléze jsme se sešli v penzionu. Na chvíli někde zmizel Pavelek. Spolubydlící tvrdili, že jel do Zadaru prodat zbytek řízků. Rosťa odpočíval v horizontální poloze a všechny zaujal jeho nepřehlédnutelný pupek. Někdo konstatoval, že by na něm mohl Laco v zimě bobovat. Pečenáč se s Pepou Kaliským dohadovali, kdo má lepší zuby. Nakonec je oba vytáhli a porovnali na světle. Před přesunem na dnešní zápas ještě vzal Pepík Ďurkáč drobnou brigádičku. Svařoval v penzionu zábradlí. On jediný tady zanechal nesmazatelnou stopu.
Na hřiště jsme se přesunuli na poslední chvíli, Pepa sundal svářečskou kuklu až při rozcvičování. Taky jsme už přijeli v dresech, protože v kabinách Zablaće netekla teplá voda. Na hřišti čekal natěšený soupeř a celá vesnice jako fanoušci. Posléze jsme se dověděli, že kvůli naší návštěvě obnovili po několika letech činnost klubu, posekli trávník, natřeli branky, uklidili kamení, nalajnovali, vyrobili asi metrové rohové praporky ze signálních autovest a postavili novou pergolu. Hřiště nebylo ideální. Řídký trávník doplňovaly kameny, šneci, trus domácího ptactva a nerovná hlína. Atmosféra byla ale tak skvělá, že to nikomu nevadilo. Akorát Grabo si už při rozcvičování natáhnul lýtko. Před zápasem zazněly hymny a předali jsme si klubové suvenýry. My jsme dostali ručně kreslený obraz se štítkem připomínajícím dnešní zápas. Bude na čestném místě klubovny Slovanu. Soupeř byl přiměřený věku – výrazně starší než my. Což nás potěšilo, protože po včerejším zápase jsme se na velké výkony necítili.
Ale už v prvních minutách zavěsil Rosťa laciný gól a vypadalo to na rychlý průběh. Tomba navrhoval, abychom snížili rychlost na polovinu. To jsem odmítnul. Moje tempo už je poloviční a kdybych ještě ubral, stačilo by to tak na šachovou simultánku. Trochu jsme přesto zvolnili a hru v pohodě kontrolovali a po gólech Tomby, Laca, Ofa, Pepy Kaliského a jednoho vlastence jsme vyhráli pro obě strany přijatelným výsledkem 6:3. Exkluzivní byl hlavně Lacův dloubáček přes padajícího brankáře a Ofova hlavička poté, co se profesionálně zavěsil do vzduchu.Po zápase nás čekalo neuvěřitelné překvapení – tabule pro 80 lidí. Taková menší moravská svatba. Pod masem všeho druhu se prohýbaly stoly, pivo a víno teklo proudem.
O zábavu se postarala krojovaná kapela, se kterou všichni místní zpívali chorvatské národní písničky. Když zahráli taky jednu českou, byli jsme zralí na kapesník. Atmosféra byla tak vstřícná, že jsme se cítili jako doma.
Pokecali jsme s místními, přestože jsme si navzájem skoro vůbec nerozuměli. Akce se neúčastnily žádné místní ženy (až později dorazily dvě starší paní, zřejmě průkopnice rovnoprávnosti) a tak se netančilo, což silně znervózňovalo Pepíka, známého krále diskoték. Akorát Ofo to nevydržel a vyzval k tanci Graba. Ten kupodivu neodmítnul. Později se Ofo zachoval jako správný nekuřák, když od místního strejdy odmítnul cigaretu a naopak se ho rozhodnul šňupat tabák. Chorvat kupodivu neodmítnul. Lumír se setkal s místním starostou a volně probrali možnosti jiných než fotbalových kontaktů obou obcí. Vybraným bafuňářům jsme věnovali almanach Slovanu, ale nevím, jak si kluci poradí s češtinou. Abychom v klubu zanechali nějakou trvalejší stopu, věnovali jsme předsedovi triko ze starší sady dresů. Když Laco zjistil, že je to jeho dres s číslem 6, uvažoval o ukončení kariéry.Když jsme se pozdě v noci vraceli do penzionu, někteří z nás cestou kontrolovali okolní keře. Plachťasovi pak bylo doporučováno, aby se podíval, jestli nemá na žaludu klíště. OdjezdV neděli po snídani šli někteří borci ještě na poslední chvíli svlažit tělo do moře. A asi se jim to podařilo, protože voda měla okolo 15 stupňů. Tomba říkal, že je asi jako Vltava v listopadu. Nevím, co dělal v listopadu ve Vltavě, možná tam spadnul, když čůral z Karlova mostu. Pak si ještě někteří opozdilci doplnili dárky pro příbuzenstvo nákupem olivového oleje, vína a rakije. Platit bylo možno jakoukoliv měnou, takže jsem za láhev oleje platil 3 eura, 15 kuna a 30 korun. Trochu překvapil Ofo, který šel před odjezdem odevzdat prázdné flašky od slivovice. Později vyšlo najevo, že si je nechal naplnit olejem. Když pak olej platil, řekl: „tak tady mám ty peníze – plus minus 20 kuna“.
Cesta domů byla nekonečná. Hlavně když nám v silném dešti přestaly fungovat stěrače a kamarádi v druhém autě už byli daleko před námi. Když jsme je telefonem požádali, ať na nás počkají, vzkázali nám, že nám sice drží palce ale čekat nebudou. Není nad dobré kamarády. Přátelsky jsem jim na oplátku popřál, ať v tom dešti píchnou kolo. Nebo raději dva. Nakonec jsme před půlnocí dorazili domů.
Závěr
Ještě bych rád shrnul sestavu neohrožených borců, kteří po skvělých výkonech dovezli z venku 4 body: Pepa Kaliský, Pavel Grabovský, Laco Gábor, Milan Pěčonka, Andrej Osvald, Lumír Macura, Pepík Ďurkáč, Jenda Košč, Ivo Sebera, Péťa Gříbek, Pavel Plachetka a Rosťa Brak. Mužstvo doplnili kamarádi na hostování Láďa a Vašek. Prosím nezaměňovat s populární dvojicí Eva a Vašek. O pitný režim (hlavně svůj) se starali členové realizačního týmu Mirek Kraus a Pavel Konetzny. O celé družební akci se bude v obou Záblatích nepochybně ještě dlouho mluvit. Za umožnění jejího uskutečnění chci touto cestou poděkovat panu Krejčímu, vedení města Bohumín, vedení FK Slovan Záblatí a především neuvěřitelně vstřícnému přijetí ze strany Brigady 113 Šibenik v čele s Borem a hlavně obyvatel obce Zablaće. Pokud se chystáte na rodinnou dovolenou a chcete jet někam, kde lišky dávají dobrou noc a přitom je za humny obrovský rekreační areál, koukněte na stránky pana Krejčího www.apartmani.cz a klidně mu zavolejte. Jak jsem ho poznal, určitě vás neodmítne.
Zapsal Ivo Sebera