Reprezentační výjezd 2.-7.6.2015
Celá operace byla zahájena odjezdem autobusu 2.6. 2015 v 19:00 od Sokolovny. S některými účastníky se přišly rozloučit manželky, vlhko v očích jsem ale nezahlídnul. Snad jen slzy štěstí.
Miro nám ještě před odjezdem ukázal dopis, který mu poslali z Baníku Ostrava. Dostal doživotní zákaz vstupu na domácí utkání. Zdaleka ne první. Teď už může jenom na Slovan. Zatím.
Nakonec se nalodilo 16 fotbalistů (Pavel Plachetka, Jenda Košč, Ivo Sebera, Andrej Ofo Osvald, Tonda Látal, Petr Tomba Gříbek, Pepa Ďurkáč, Roman Děrgel, Miro Jugoš Gračanin, Milan Bužek, Lumír Macura, Tomáš Kevin Holý, Maro Tomáš, Libor Štefanec a Milan Kony Kukuliač) a 4 členové doprovodného týmu (Jenda předseda Gříbek, Martin Krčmář, Pavelek Konetzny a Mirův švagr neznámého jména). Na žízeň jsme přibrali 4 sudy Radegastu s pípou. Tu s sebou Martin vozí i na rodinné dovolené.
Těsně před odjezdem se amatérským způsobem zranil Rosťa Cyklista Urbánek a tak snížil počet účastníků o 1 a současně zvýšil počet piv na osobu a pobyt o 1.
Pokusil jsem se přepočítat počet lidí v autobusu (zda někdo nechybí), ale nepovedlo se mi to ani na pátý pokus a tak se toho ujal známý matematik Plachťas. Ani jsme nečekali, co mu vyjde, a vyrazili jsme vstříc moři.
Vyjeli jsme v cca 19:20. V 19: 32 mi na mobil volal Pavelek, sedící o 2 místa vpravo za mnou. Na dotaz, co blbne, odpověděl, že to on ne. Následně vyšlo najevo, že volala jeho žena Magda, aby mu oznámila, že zapomněl doma všechny 3 mobily.
Pavelek si sednul k Plachťasovi, takže jsme měli v autobusu místo obvyklé komické dvojice Karel a Karel tragickou dvojku Pavel a Pavel.
Kony začal hned od výjezdu na dálnici slavit šedesátku.
Asi po hodině jízdy přišel za řidičem Tomba, že mu kape na karbit. Zpočátku jsme to pojali jako přiznání cestovní horečky, poté ale vyšlo najevo, že v prostoru pro zavazadla nad jeho hlavou byla voda a našla si cestu na Tombovu hlavu. Druhý řidič situaci zachránil.
Ve 21:30 zastavujeme v Mikulově u Benzínky. Řidiči čepuji naftu, závisláci kouří, předseda se přezouvá do bačkor a dělá si pohodlí, Pepa uvažuje, že sedne za volant a zbytek cesty už dojede sám.
V autobusu jsme zahájili ochutnávání přibalených alkoholických nápojů. Vůně se prolínala celým autobusem. Obzvlášť potom, co neopatrní častovači polili Pavelka nejdříve zleva slivovicí a chvíli nato zprava hruškovicí.
V noci se někteří pokusili spát, což ale nebylo jednoduché, protože oba Pavlové vpředu a Tomba vzadu prováděli rozsáhlé dramatické rozbory minulosti, současnosti a budoucnosti světa.
Maro se na svém místě asi 350 x otočil, aby našel vhodnou polohu pro spánek. Nakonec spadnul na chodbičku mezi sedadly a tam konečně usnul spánkem spravedlivých.
Nakonec jsme do Zablaće úspěšně dorazili. Místo dlouhého popisování budu dále uvádět jen útržky, jak jsem je průběžně zaznamenával:
Pavelek s sebou vezl „něco na kšeft“. Ale asi špatně odhadl lokalitu, protože svetry ve 30 C horku moc neletí. Ještě, že nevzal sněhule a norkové kožichy. Jediný kšeft mu nakonec udělal Tomba, ale uvažte, museli kvůli tomu jet do Chorvatska?
Pavelek nás seznámil, jak úspěšně vyveksloval v Polsku chorvatské kuny. Když jsme mu řekli, že výsledný kurs 1:4,5 je skoro o korunu horší než v Bohumíně na nádraží, považoval to za osobní obchodní selhání.
Pavelek vysvětloval Borovi své sportovní aktivity mezinárodní řečí slovy: „ 4 měsíce v roce jezdím na nartach“
Jestli budeme mít dost piva, jsme zapochybovali už první den, když jsme večer naráželi druhou bečku. Milan si prozřetelně přibral z domu 10 plechovek.
Neodpustili jsme si procházku po Zablaće při které Lumír, známý znalec prostředí a lodní navigátor, zabloudil. Spletl si ulici. Ale naštěstí se zase sám našel. Miro ho chtěl utěšit a zavzpomínal, jak jednou stál v Ostravě ½ hodiny na tramvajové zastávce než si všimnul, že tam nejsou koleje.
Spát jsme šli poměrně brzy, abychom nerušili noční klid. V případě Pavelka byla ale situace jiná. Ten rušil noční klid až po usnutí. Minutu po ulehnutí začal tak brutálně chrápat, že jeho spolunocležníci raději odešli spát na balkon. Chvíli se ale báli, jestli se nedusí.
Okolo šesté ráno se šel někdo osprchovat. Asi si myslel, že vstává na šichtu. Ale proč, do prdele, na ranní? Po půlnoci to bylo v našem penzionu jak v lese uprostřed dřevorubecké sezóny.
Milan si ráno vařil kafe. Ale konvici to trvalo asi půl hodiny, než přivedla vodu k varu. Zřejmě byla pomaluvarná.
Konymu se povedl bravurní kousek. Během pobytu se naučil nejen odesílat a přijímat SMS zprávy, ale dokonce zatelefonoval synovi do Kanady. Následně se začal bát, aby mu teď nekoupili nový mobil. To by musel začít znovu.
Druhý den jsme s Lumírem, Pepu a Jendou vyrazili na kolech po místních cyklostezkách. Podle počasí nám Lumír nabídnul 2 varianty. Krátkou a dlouhou. Nejsme žádné srágory a tak jsme vyrazili ve 32-stupňovém horku samozřejmě na tu delší. Ještě padl návrh, že pojedeme tu delší, ale jen do poloviny, a pak se vrátíme. Nejdříve si vybral kolo Lumír, a věděl proč. Bylo jediné normální. Jenda dostal kolo s automatickou převodovkou (samo mu za jízdy libovolně přehazovalo převody), já s ruční převodovkou (na nejmenší kolečko jsem musel přehazovat ručně řetěz). V jakém stavu měl přehazovačku Pepa se nepodařilo zjistit. Celou trať jel na nejtěžší převod. Hlavní problém ale nastal, když se mi uprostřed trasy rozpadnul na kole střed. Naštěstí jsem zrovna byli poblíž přístavu a tak jsme sehnali nářadí i opraváře a kolo opravili. V tak skvělém stavu nebylo už 5 let. Ve fotogalerii časem najdete několik dokumentačních fotek.
Odpoledne jsme odjeli na první zápas do Skradinu. Cestou si Pavelek vzpomněl, že asi nezastavil v pokoji plyn. Nakonec se zjistilo, že zastavil, protože po návratu byl penzion na původním místě.
Tomba si nemohl vzpomenout na jméno šéfa našich hasičů. Chvíli přemýšlel a pak říká: "no ten – Morgenštajn". Tohohle jména už se Misioř po zbytek zájezdu nezbavil.
Jednoho večera jsme měli srdečný rozhovor s majitelem penzionu panem Krejčím, který nás posílal spát dříve, než děti na školním výletě a udělal nám sáhodlouhou přednášku o našem nevhodném chování ve srovnání s cizinci ze západní Evropy. Současně nás, mezí řečí, seznámil s výši svého důchodu. Zakázal nám vstup na zahradu, používání venkovní sprchy a silně se mu nelíbilo, že si půjčujeme kola a sedíme venku na plastových židlích. Používání grilu nám zakázal preventivně. Chvíli to vypadalo, že jediné místo, kde se budeme moci zdržovat, bude pokoj. Nakonec (po vystřízlivění) se situace mírně uklidnila.
Při přejezdu autobusem z hřiště do penzionu Pavelek telefonoval své ženě Magdě, přičemž mu Miro udělal skvělou fotbalovou baníkovskou kulisu, kterou aplikoval na aktuální podmínky. Mé slušné křesťanské vychování mi nedovoluje citovat.
Včera jsme pili z takových malých broušených skleniček. Nebyly to vázy?
Plachťas: „ ..jsem si skoro, docela, na 100 % jistý….“
Během procházky po okolí jsme potkali předsedu s Pepou vracející se s plnými taškami z obchodu. Dotaz byl jasný: „..odkud jdete, z Tuzexu?“
Při prvním zápasu si zranil Milan Bužek rameno tak, že nejen nedohrál, ale další dva dny jsme mu pomáhali se oblíkat. Na dotaz, jestli bude hrát příští zápas, odpověděl: „…jedině domino“. Před odjezdem na dotaz, jestli už je to lepší odpověděl: „Jo, už si můžu pravou rukou utřít prdel a řeknu ti, je to úleva. Já mám tu levou ruku asi nějakou kratší“.
Moře mělo celkem přijatelnou teplotu a tak jsme tam trávili docela dost času. Provětrali jsme plavky a Maro nás přesvědčoval, že je samý sval. Někteří hledali hezké kameny, jiní mušle. Tomba našel krásného ježka, akorát že nohou. Neměl pinzetu a tak si bodliny odvezl domů.
V sobotu ráno v 10 hodin SEČ zasyčel poslední sud a bylo dopito.
Druhý zápas jsme odehráli na katastrofálním povrchu hřiště v Zablaće. Domácí proti nám nasadili odrostlé juniory a nutno říct, že jsme jim většinou nestačili. O poločase kdosi na střídačce prohlásil, že mu ten chorvatský útočník utekl na pěti metrech o šest metrů. Na udivené pohledy reagoval slovy: „ ..běžel jsem na opačnou stranu….“.
O posledním večeru jsme byli tradičně pozváni na lukulské hody. Jídlo, pití, zpěvy. Nejoblíbenějším Moravákem byl jednoznačně vyhlášen Miro. Srb z Bosny a Hercegoviny.
Tonda Látal chtěl předvést své jazykové znalosti a číšníkovi poděkoval slovy: „…spasibo“
Hasiči, kteří se večírku účastnili také, nechali po odchodu v restauraci sekeru. Hasičskou.
Na zpáteční cestě jsme si vyslechli vyprávění jednoho z řidičů - zkušeného cestovatele, kterého uchvátilo ubytování ve slovinských lázních. Říkal: „..na rovinu, měli jsme nádherný pokoj, já nemám takový ani barák. Vana, umývadlo….“
Během zpáteční cesty se Pavelek zeptal jednoho z hasičů: „Robine, máš ještě řízky?“
Na Chorvatsko – slovinské hranici celníci tvrdě drtili turisty z Bosny a Hercegoviny. Miro se jim smál přes okno a byl rád, že je „Čech“.
Celou akci jsme vyhodnotili konstatováním, že příště pojedeme na týden. A za autobusem pojede AVIA s pivem.
Výsledky:
Brigada 113 : Slovan 3:3
Góly Slovanu: Gračanin2, Holý
NK Polet Zablaće : Slovan 5:1
Góly Slovanu: vlastní