Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výjezd do Chorvatska 6.6. - 11.6.

13. 6. 2017

Výjezd do Chorvatska 6.6. – 11.6.2017

 

Výsledky zápasů:   

Brigada 113 Šibenik      : FK Slovan Záblatí   3:3

NK Polet Zablace           : FK Slovan Záblatí   2:0

Soupiska: Košč, Mušanski, Sebera, Brak, Holý, Štefanec, Kohan, Gříbek, Plachetka, Gračanin, Pastušek, Macura 2. zápas, Bore 2. zápas

 

Góly: Gříbek, Holý, Brak

 

Doprovodný tým: Krčmář, Konetzny, „Jugošvagr“ Honza, 5 sudů piva, nepočítaně láhví všech značek

 

Spoluúčastnící: 6 mladých a perspektivních členů SDH Záblatí

 

První zápas jsme odehráli na umělé trávě ve městě Votice. Prvním poločasem jsme se protrápili ke stavu 2:0. Do druhého poločasu jsme změnili rozestavění hráčů, a přestože jsme ještě jednou inkasovali, dokázali jsme srovnat výsledek zápasu na 3:3. Hráli jsme bez náhradníků, soupeři se na střídačce průběžně objevovalo až 6 hráčů. Miro v průběhu zápasu 4 x nahrál. To je o 4 více, než je u něho běžné.

 

Druhý zápas jsme odehráli na hřišti v Zablaće. Terén byl skoro stejný, jako před dvěma lety, takže hodně špatný. Ukázalo se, že informace o opravě hřiště byly pouhou pomluvou. Soupeř byl běhavější, protože mladší a měl zjevnou převahu. Přesto jsme mohli do poločasu minimálně 3 x skórovat. Ale ani dvakrát Miro, ani Rosťa tutovky neproměnili. Ve druhém poločase nám už docházely síly.

 

Dnešní zápis nepojmu jako útržkovitou reportáž ze sportovního zájezdu, ale jako kaleidoskop zaznamenaných scének a výroků.

 

Ještě před odjezdem od Sokolovny využil Tonda situaci a takřka opuštěné „ženě Magdě“ dělal nemravné návrhy. Jestli to byl pokus o rozhození Pavelka, nepodařil se. 

 

Jeli jsme dvěma hasičskými auty a Kamilovým Superbem.

 

Pavelek měl celou cestu připomínky ke kvalitě smažených kotlet, které si vezl v rámci základního vybavení. Asi vymění řezníka.

 

V průběhu zájezdu jsme brali potřebné medikamenty. Jenda na srdce, já na tlak, Kevin na alergii, Pastušek na bolest a Miro na uklidnění. Ten poslední byl nejdůležitější.

 

Rosťa už předem očekával, že bude spát v jedné ložnici s Pavelkem a tak cestou v autobuse studoval Pavelkův spánek, aby byl schopen minimalizovat zvukové efekty.

 

Miro nám cestou vyprávěl 102 nejoblíbenějších zážitků ze svého života. Převážně z války v Jugoslávii a fandění na různých fotbalových stadionech, než mu tam zakázali vstup. Obojí byl masakr. Potom nás začal přesvědčovat, ať to vezmeme zkratkou přes Bělehrad. Asi po vzoru Švejka: „Na Bělehrááááád“.

 

Chorvatského celníka zajímaly při našem vjezdu do Chorvatska jen dvě věci. Co jedem hasit a jestli máme dost piva. Dva hasičská auta z Moravy ho tak zaujala, že si ani nevšimnul Mirova bosenského pasu a nechal nás jet.

 

Rosťa průběžně celou cestu sledoval vývoj venkovní teploty. Když se na teploměru objevilo číslo 21,3 C, konstatoval: „A je to tu, při téhle teplotě už běžně dostávám velkou žízeň“.

 

Přijeli jsme do Zablace a usadili se v první hospodě. Dali jsme si po místním pivečku a čekali na ubytování, přitom jsme se dohodli, že tenhle účet zaplatíme z kolektivních peněz. Když mi předložili účet, šel jsem se přeptat, kde se tam vzalo mochito. Byl jsem upozorněn, že to není mochito ale kafé Mochiato, které si dal na náš účet místní štamgast. Doufám, že mu chutnalo víc, než mochito.

 

Po ubytování v apartmánech jsme museli konstatovat, že vstupní dveře vržou jako hlavní brána na Karlštejně. Asi jako náhrada za chybějící zabezpečovací zařízení.

 

Kromě toho, že jsme s sebou vezli dva překladatele – Mira a „švagra“, brzy jsme zjistili, že s námi přijel i jeden jazykový instruktor Pavelek. Z jeho slavných výroků bych na ukázku uvedl aspoň tyto:

 

  • Vysvětloval paní domácí, jaké pivo pijeme. Ukázal na sud a řekl: „deset volta“.

  • slavný byl jeho překlad slova žena, které v jeho podání zní v chorvatštině „žéééna“. S touhle metodikou překladu si vystačil celý pobyt a získal velký respekt ostatních.

     

    První večer byl dost náročný. Libor vytáhnul Kapitána Morgena a Colu. Životnost 1 litru tohohle jamajského rumu byla 12 minut. Hlavně proto, že Tomba míchal Cuba Libre v obráceném poměru. Panák Coly a deci rumu. Později došlo i na českou verzi – Tuzemák s Kofolou.

     

    Unaveni dlouhou cestou jsme se poměrně brzy rozešli spát. Ivo Pastušek si ale ještě cestou stačil rozšlápnout brýle. Asi z toho ale dostal hlad, protože následně vylovil z ledničky něčí konzervu a všem nabízel skvělého tuňáka. Až později vyšlo najevo, že to byla Kamilova šunková konzerva. Což ale večer nikdo nepoznal.

     

    Když se příští ráno probudil, prohlížel si nohy zničené včerejší cestou a komentoval to slovy: „My už jsme ten fotbal hráli?“. Později ještě trochu překvapil, když vytáhnul z tašky klamerky a prádelní šňůru.

     

    Miro nás několik pozval ráno na pravou tureckou kávu a při té příležitosti prodal Kamilovi sluneční brýle. Takhle Pavelkovi ještě nikdo nezkoušel konkurovat. Potom si Jenda s Mirem zasoutěžil o to, komu více vrže v koleni. Miro vyhrál. Během kávičky zavolal Boremu, že po večerním fotbale někde spolu s Chorvaty posedíme a pokecáme. Zapomněl nám ale říct, v jakém jazyce. Ačkoliv s Pavelkem……

     

    Pak se nám ještě Miro přiznal, že v mládí chtěl být pitomec. Když viděl naše výrazy, upřesnil, že pitomec je v srbštině výraz pro absolventa vojenské vysoké školy. Tím to už ale nezachránil.

     

    Příští den jsme se šli (někteří) projít do Solarisu, přičemž jsme poseděli v místní stylové hospůdce. Během diskuse se Tomba zmínil, že na něho má moře povzbuzující vliv. Doslova řekl. „Já bych u toho moře furt šukal“. Což naproti sedící Jenda komentoval slovy: „No na mě se nedívej“.

     

    Postupně jsme se sešli na základně u pípy. Pavelek s německým pasem v Chorvatsku právě rozdával polské bonbóny. Tomu říkám internacionalizmus v přímém přenosu.

     

    Část týmu byla na oběd v nádherné místní stylové restauraci. Objednali si jídlo a následně číšník každému donesl slanečka, paštiku a chléb. Všichni byli nadšeni pozorností podniku. Úsměv jim zmizel z tváří, když se jim při placení objevila na účtu cena předkrmu 10 Kuna. Všichni byli pohoršeni. Akorát Marťas se usmíval. Věděl, jak to bylo Pod kaštany, když nám posledně naservíroval na ochutnání „grátis“ tlačenku.

     

    Příští den jsme jeli na výlet lodí na ostrov Krapanj. Miro tradičně lezl po lešení, skákal do vody a podobně. Zkrátka se nudil. To nás nepřekvapilo. Ale Pavelek vzal z ruky místnímu kopáči krumpáč a začal kopat výkop!!!!!! Údajně se jednalo o jeho první manuální pracovní výkon po 20 letech.

     

    Na ostrově jsme navštívili muzeum potápění. Místní hezká Chorvatka nám pustila v češtině doprovodný dokument. Ale po 15 minutách video vypla, protože to při pohledu na nás vypadalo spíše na muzeum spánku. Před rozloučením se ještě zeptala, jestli máme nějaké dotazy. Byl jenom jeden – co dělá večer.

     

    Později vzniknul nápad, že příští rok pozveme všech 150 obyvatel Krapanje do České republiky (vzhledem k průměrnému věku obyvatel asi do LDN) a uděláme fičák na ostrově.

     

    Večer jsme na základně pokračovali v konzumaci dovezených nápojů. Během předváděčky kouzla se zápalkami měl Rosťa krátký diskuzní příspěvek o povrchovém napětí na zápalkách.

     

    Rosťa měl drobný názorový konflikt s Mirem. Miro ho vyřešil nečekaně ale bravůrně – donesl Rosťovi kytku. To bylo poprvé po 15 letech, co dostal Rosťa darem něco jiného než flašku.

     

    Paní domácí mi říkala, že vypadám jako brácha od Karla Krejčího. Multifunkční estébák v rodině? Tož to by mi ještě chybělo.

     

    Vzhledem k tomu, že jsme neměli bombu, museli jsme sudy tlakovat ruční pumpou. To se neobešlo od pravidelného hromadného povzbuzování hustiče. Když pumpoval Tomba, musel si udělat 2 přestávky na posílení se Redbulem.

     

    Švagr Honza oslavil 68. narozeniny. Proč ne?

     

    Krátký rozhovor od pípy:

    Marťas: „Rosťo, načepuj mi pivo“ Po 5 minutách: „Nešlo by to rychleji?“

    Rosťa: „Nešlo, aspoň vidíš, jaké to je u tebe v hospodě“.

     

    Otevřel jsem Myslivce. Životnost sedmičky byla 7 minut. S roznáškou.

     

    Tady si dovolím vložit krátký citát, kterému budou rozumět jen vyvolení. Ale slíbil jsem to, takže: „Před oponou, za oponou, nikdo nesmí stát….“

     

    Seděli jsme u pípy. Přátelský Pavelek nabídnul sousedovi – Chorvatovi pivo. Ten odmítnul s upozorněním, že bude za chvíli řídit auto. Když mu nabídnul panáka slivovice, Chorvat zapomněl na auto a přiběhnul k plotu.

     

    Pavelek nám popsal, jak správně dávat úplatky. Vysvětlil nám, že si za jedny značkové rifle sehnal trojku artrózu kolene.

     

    V pozdějších hodinách jsem si poznamenal Liborův výrok, jehož význam jsem ale úplně nepochopil: „Tvoje žena – naše žena“.

     

    Po půlnoci se zábava zvrhla. Někdo (a já vím kdo) zpíval písničku: „Miloval jsem černošku, kouřila mi předkožku“.

     

    Příští den si na pláži vzal Pavelek slovo a výborně bavil všechny přítomné staré pány a dalších asi 20 okololežících turistů, z nichž polovina ani neuměla česky. Když přišla řeč na vězení, konstatoval: „Já bych nebyl dobrý zavřený, mě by to nebavilo“.

     

    V průběhu odpoledne Pavelek v průběhu svých vyprávění asi 56 krát zopakoval: „Tohle vám ještě řeknu a pak už budu mlčet“.

     

    Další zajímavý rozhovor:

    Já: „Začínají nám docházet prachy. Neprodáme hasičské auto?“

    Marťas: „Já už mám kupce na majáky“.

     

    V den odjezdu domů zakotvila v zálivu výletní loď větší než paneláky na Dubině. Napadlo mě, jestli to není ta, na kterou se bude Lumír odpoledne naloďovat. Asi ne, to by si ještě musel dodělat nějaké kapitánské zkoušky.

 

Náhledy fotografií ze složky Chorvatsko 2017

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář